RADŮZA

NOVINKY


 

 

27.11.2016

Termíny koncertů na leden.
 

23.11.2016

Je nám velice líto, ale z důvodu nemoci Radůzy jsme nuceni zrušit koncerty v Řičanech 25.11. a v Kopřivnici 27.11. Moc se omlouváme za vzniklé komplikace.
 

6.10.2016

Je nám velice líto, ale ze zdravotních důvodů rušíme říjnové koncerty Radůzy, náhradní termíny zveřejníme co nejdříve. Vstupenky zůstávají v platnosti, případně je možné je vrátit v místě zakoupení.
Omlouváme se za komplikace a děkujeme za pochopení.
 

3.10.2016

Termíny koncertů na listopad.
 

1.10.2016

Radůza vydává soundtrack k filmu Tenkrát v ráji - v prodeji od 5.10.2016!
 

21.9.2016

Dnešní a zítřejší koncerty jsou bohužel ze zdravotních důvodů zrušeny. Náhradní termíny: Divadlo Horní Počernice 25.1.2017, Divadlo Dobeška 13.12.2016.
Vstupenky zůstávají v platnosti nebo je můžete vrátit v pokladně divadla do 30. září. Děkujeme za pochopení.
 

4.9.2016

Termíny koncertů na říjen.
 

3.8.2016

Termíny koncertů na září.
 

1.5.2016

Beránky
beránky
beránky
po obloze
vítr honí
rozpustile
Sem tam je přetahuje
jako ovčácký pes
občas v korunách stromů
vyštěkně
zavrčí
zaňafá
 
Na kraji remízku
zalíbilo se mu
ve větvích
slivoně zplanělé
jež bude dnes
mou svatební
kyticí
Pod ní tráva
čechrá mi polštář
ve svatebním loži
Pokrývkou
můj milý bude mi
za svědky
beránky
beránky
beránky
a nad nimi
beránek
Boží
 

6.4.2016

Je jaro, je jaro! Všechno pučí! Rozpučela se mi i kapela až do velikosti symfonického orchestru. Přijďte se na to pučení do Plzně podívat i Vy! MOŽNÁ PŘIJDE I PUČÁLKOVIC AMINA!
 
Vstupenky kupříkladu zde.

 

31.3.2016

Termíny koncertů na květen.
 

10.2.2016

Termíny koncertů na duben.
 

16.12.2015

Termíny koncertů na březen 2016.
 

14.12.2015

Všechny hodiny, na které jsem se cestou k pračce podívala, ukazují 3h a 15min. Míněno ráno. Jako že fakt HODNĚ BRZO ráno! Jsou tomu asi dva měsíce, co jsem zakoupila novou pračku od renomovaného výrobce, a je tomu asi měsíc, co ta krabice začala přestat vypouštět vodu!!! Když to udělala poprvé, zhroutila jsem se. Představa, jak volám instalatéra, jenž přijde za měsíc, a mně do té doby shnijí v útrobách pracího stroje nejoblíbenější šatičky, mi navozovala infarktový stav. Jelikož jsem se nehodlala vzdát bez boje, vyzbrojila jsem se návodem a sadou nářadí, již mi kdysi přinesl Ježíšek. V návodu jsem nalistovala stránku „Závady a jejich odstranění“ a pustila jsem se do toho. Zkontrolovala jsem všechny hadice, přívody vody, dovřenost dvířek a nic. Přistoupila jsem tedy k razantnějšímu kroku a nekompromisně jsem vyhledala filtr, který jsem nedbajíc jeho vzpouzení vymontovala a vyčistila. Nic. Skákala jsem kolem té automatické valchy s hasákem snad hodinu, než mne napadlo udělat něco, o čem v kapitole „Závady a jejich odstranění“ nebylo ani zmínky. Vlastně si myslím, že jsem intuitivně přišla na jakýsi rituál náležející do instalatérské magie, do něhož se zasvěcují jen ti nejvyšší kněží instalatérského řádu. Snad jeho vyzrazení nebude potrestáno hněvem bohů odpadních vod, či přívodu elektřiny. Zkrátka a dobře jsem tu hadici vzala a vyzbrojena dechem dobře rostlého a ještě lépe zapracovaného skláře foukla jsem do ní. Vypouštěcím ventilem se snesla sprška zatouchající a pěnící vody na mé pantoflíčky a já seznala, že jsem to prošťouchla. Nainstalovala jsem hadici zpět a vše bylo v pořádku. Asi tak týden. No, abych nebyla nespravedlivá, možná i deset dní. Pak znovu. Na LCD displeji té inteligentní pračky (schválně, zkuste vyměnit počáteční písmenko „p“ za literu „s“. Já vím, je to vulgární a pubertální, ale takhle ve 4.37 ráno dost zábavné a zadostiučiněníhodné) bliká kontrolka E20, což znamená, že „pračka nevypouští vodu“. To asi vidím ne???? Takže znovu celý proces. Pak vše funguje další týden. A takhle stále dokola, protože pořád nemám čas zavolat instalatéra a tu pračku reklamovat. Zajímavé je, že jak mám hodně práce, vždycky na to zapomenu, že se ten přístroj takhle šprajcne a pokaždé nad ním stojím v němém úžasu a říkám si „jak je to možný???“. Ale vraťme se k třetí hodině a patnácté minutě dnešního dne. To si takhle jdu a najednou na mi září vstříc červené světlo. Již jsem si myslela, že je to ono světlo na konci tunelu, ale kdepak! Bylo to světlo na konci chodby a blikalo a signalizovalo E20, a protože a jelikož jsem v té pračce měla věci, které jsem druhý den potřebovala usušit, nezbylo mi nic jiného, než zahájit výše zmíněný rituál s profouknutím odpadní hadice. Jenže! Bylo 3.15 ráno a já jsem byla rozespalá. A taky jsem podcenila svou tělesnou zdatnost. Zkrátka a dobře, když jsem se snažila odpojit hadici, vytrhla jsem ji ze zdi i s kusem odpadní roury. Neměla jsem tušení, že je tak křehká, tak plastová. Za to teď mám tušení, že mé přání ohledně dárku pod stromeček je jasné. Budu si přát instalatéry a opravníky praček, nějakého zedníka, a také rouraře a dlaždičkáře. A jestli mi je Ježíšek nenaježí, budu se muset snad zastřelit. Konec konců zbraň mám (viz.obr.). Vy ovšem můžete Ježíškovi napsat o daleko zábavnější události. Což takhle darovat lístek na koncert? Už jste slyšeli zpívající instalatérku? Ne??? Tak se schválně přijďte podívat třebas do Divadla Bez zábradlí. Mimochodem, víte, kam se to zábradlí podělo? Jak bych Vám to řekla…, no víte, ono bylo svařeno z několika trubek a já zrovna teď nějaký potřebovala… Víte co? Přijďte klidně i jinam. Hasáku zdar!
 

1.12.2015

Termíny koncertů na leden a únor 2016.
 

3.11.2015

Inu tak, tak. Blbnu čím dál tím víc. O podzimních prázdninách jsem předvedla ukázkovou ukázku mojí neochvějné pitomosti. Nevím, proč jsem se rozhodla, že na podzimní prázdniny k dědečkovi s sebou vezmeme i kola. Snad mne natolik rozněžnila představa, jak svým potomkům odhaluji krásy mých milovaných Lužických hor, že jsem se rozhodla překonat i fakt, že nemám nosič na kola (viz. příspěvek ze 7.10. 2015). To znamenalo vyndat z auta sedačku, všem kolům odebrat přední kolo a tomu mému ještě navíc i sedlo, aby si to do toho kufru nějak sedlo. Pak všechno obalit koberci a molitanem, aby se o to nikdo nepraštil, pak přikurtovat, aby to nikoho nezabilo, pak obložit proviantem, abychom měli co na těch kolech vypotit, pak ještě taškami s garderobou, abychom měli v čem brázdit lesy, pak převézt 110 kilometrů (tentokrát jen s jedinou přestávkou!!!!), tam následně vyjmout z auta proviant, garderobu, odkurtovat, odmotat molitany a koberce, vyjmout kola i kola (ta přední), vše odnosit na zahradu a smontovat. Copak kola mých dětí, to byla hračka, ta jsem smontovala jedna dvě, leč horší to bylo s mým novým milovaným kolečkem. Má jiný systém uchycení předního kola, a jelikož jsem jeho rozborku vykonala poprvé, zjistila jsem, že sborka mi jde o poznání hůře. Když jsem se s tím hmoždila již půl hodiny, zatímco slunce blahosklonně klesalo k obzoru a zmenšovalo tak mou naději na pěkný kolovýlet, šel okolo soused s kolečkem. Ihned mi účinně pomohl. Dvakrát tím nějak otočil a bylo hotovo. Bohužel, slunce již vydávalo jen poslední skomírající nitečky světla, takže výlet se odložil na zítra. Druhý den jsem brblající děti navlékla do slušivých šusťákových kompletů, aby jim nebylo zima, a jejich zamračené obličejíky jsem se snažila strhnout k úsměvu svým zarytým optimismem. Dnes si uděláme prima den! Optimismus poněkud ztupil své ostří ve chvíli, kdy jsem zjistila, že dcerka si místo tenisek vzala fungl nové kozačky. Jsou černé, se zlatým zipem, hrozně krásné a ona na nich lpí. Jediné náhradní boty, které jsme měli, byly dvě kila vážící gumáky na kolo ještě nepoužitelnější než hodobóžové kozačky. Takže nezbývalo nic jiného, než aby moje dcerka vynesla model, který by byl kách i v roce 1985, totiž šusťáky a kozačky. Další problém nastal, když jsme nasedali na kola. Kola mých dětí se nějak tak jako zasekla a ne a ne se hnout. Neotočila bych těma pedálama, ani kdybych se postavila na hlavu a kukala. Příčinu jsem našla v podobě spadlého a zaseknutého řetězu. Odstranila ji a hurá jelo se. Vybrala jsem bezva trasu. Kopečky tam byly fakt jen dva. Slunce slunilo, jehličí jehlilo a bylo to krásné. Jen moje děti se ptaly s každým šlápnutím do pedálů, jak je to ještě daleko a jestli tam už budem. Teď to už zkrátím. Byl to fakt moc prima den. V půlce druhého kopečku se děti ve vzácné shodě zhroutily na zem. Jejich tvrzení že „fakt už nemůžou“ bylo natolik přesvědčivé, že jsem je postupně i s koly vynesla nahoru za neustálého Pepinova štěkotu, aby se ve chvíli, kdy jsem zcela zpocena a odrovnána složila do trávy poslední náklad, servaly. Těch sedm kilometrů nám trvalo čtyři a půl hodiny a největší úspěch, jehož jsem dosáhla při osmé přestávce, jež se konala u bunkru vzdáleného 500 metrů od naší chalupy, spočíval v tom, že když jsem synkovi vysvětlovala, jak se hází kudlou a následně předvedla praktickou ukázku, zabodla jsem tesák na první dobrou přímo ukázkově (škoda, že jste to neviděli!). Další pokus jsem již neučinila, protože jsem věděla, že to byla ale fakt velká náhoda a já jsem chtěla, aby mne synek obdivoval a oddaně za mnou šlapal do pedálů. Ano, synek mne obdivoval, ale projevilo se to tak, že trval na tom, že bude házet kudlou stejně dobře jako já (kdyby jen věděl!), takže se odmítal hnout, dokud to nenacvičí. Čili i toto vítězství se proměnilo ve vítězství Pyrrhovo. Další den už jsem neriskovala a hrála jsem na jistotu. Výlet na Ještěd byl to pravé. Spáchali jsme prvovýstup lanovkou, nahoře jsme si dali oběd a lanovkou sestoupili zpět do základního tábora. Byvši poučena, další výpady do přírody jsme páchali již pěšmo. A v brzkých hodinách ranních, kdy dítka jsouce zmožena lezením po skalinách sladce ještě oddychovala ze sna, brázdila jsem lesy sama samotinká, heč, jak za starých časů, heč, heč, heč. Teď už jsem doma. Děti chodí do školy a já sedím za piánem a skládám notu k notě, neb pod dlouhé době příprav dospěl k natáčení film, k němuž jsem před dvěma lety napsala ústřední stejnojmennou píseň Tenkrát v ráji. Takže kdyby Vám připadalo, že nějak dlouho nepřispívám žádnými literárními příspěvky, odpusťte mi to, prosím. A kdybyste to bez duchovní krmě literárního charakteru opravdu nemohli vydržet, přečtěte si knihu, podle níž se film točí. Já jsem v tom teď zahrabaná od rána do večera a připadám si jako v ráji. Mějte se pěkně!
 

26.10.2015

Termíny koncertů na prosinec.
 

1.10.2015

Termíny koncertů na listopad.
 

25.9.2015

Je to genderově naprosto nevyvážené, nekorektní, hloupé, pošetilé a nadto nevýchovné, ale když se na nás z vedlejší ulice vyřítilo růžové (!!!!) Porsche (fakt nekecám!) a v něm seděl potetovanej řízek, kterej svojí muskulaturou vyvolával dojem, že by nás překejchnul vpůli i s naším rodinným vozem, namísto obvyklé spršky jadrných výrazů se z mého hrdla začaly valit gejzíry neutišitelného smíchu. Smála jsem se, až mi z očí stříkaly slzy na vše strany, zvesela kropily čelní sklo i palubní desku, děti se smíchy zajíkaly tak, že jsem pojala obavy, byly-li očkovány proti záškrtu, a vždy, když se salvy chechotu začaly tišit do přidušeného pobublávání, jeden z nás znovu vytrysknul v neutišitelném řehotu, aby s sebou strhl nás ostatní. Stáli jsme na křižovatce v hutích Koněv a nemohli jsme se hnout z místa. Z otevřených okének se valil náš smích, jako bojový plyn, který zachvátil každého řidiče, jenž nasupeně nás objíždějíc, chtěl mne počastovat nějakou pěknou nadávkou dozajista taktéž genderově nekorektní. Sotva se však nadýchal zákeřného oblaku veselí, nemohl se udržet a i on podlehl dobře mířeným ranám našeho odzbrojujícího škytání. Když se mi konečně podařilo setřít z očí záplavu slzí a zařadit jedničku, pronesla jsem, že pán nejspíše vezl auto manželce z opravny. To vyvolalo zcela bezdůvodně nový výbuch, který nás přikoval na místo na dalších pět minut. No, jasně, proč by potetovanej vazbič nemohl mít manželku s růžovým Porsche, že? A nebo proč by ho nemohl mít sám? Jasně že může, ale kdybyste to viděli!!!! Muhehe!!! Prostě ta barva na tom typu vozu vypadla absurdně. Klidně se na mne může ze všech stran hrnout kampaň ohledně zastaralosti názorů, že určité barvy jsou „holčičí“ a jiné zas „klučičí“. Nad osvětou souhlasně kývám hlavou a s povytaženým obočím sleduji jedince, kteří zarputile trvají na modré pro kluky a červené pro děvčata a pak se vše najednou zhroutí v okamžiku, kdy se na mne vyřítí růžové Porsche (jen při pouhé vzpomínce na ten zjev mnou projíždějí zurčící pramínky smíchu). S oním vozidlem se na mne vyřítilo i poznání, že pudy jsou holt pudy. Vědci prý přišli na to, že muži přirozeně preferují modrou, jelikož to byli lovci. Proto hledali v krajině místa, kde se shromažďuje zvěř, což bylo nejčastěji u vodních ploch. Ženy pak byly sběračky a vyhledávaly zralé plody, které jsou jak známo ve většině případů červené, tudy tedy ta miliony let zakódovaná příchylnost k oné barvě ve všech jejích odstínech. Nevím, co je na tom pravdy, ale možná pánové preferující červenou patří do vzácné linie mužů, kteří nenechali své životní družky hrbit se nad keříky brusinek, anóbrž zaklekli vedle nich a chutě jim pomáhali. A dámy, jež na první dobrou sahají po všem, co je v modrém provedení, jsou možná udatnými potomky dávných Amazonek. Kdo ví. Každopádně postmoderní mix s tím vším dovede divy, které čas od času v naší rodině vyhřeznou v podobných větách, jakou nedávno pronesla má dcerka. Když si synek prohlížel časopis o zbraních, s obdivem se zahleděla na jednu z pistolí a rozhodně prohlásila, že až bude velká, také si takovou pořídí. Ale dámskou, celou růžovou. Nevím, mám-li svá dítka za genderově nekorektní přání tepat, anebo to nechat být. Nejlepší bude, když půjdu příkladem. Pročež jsem si pořídila kolo v barvě černé, anžto černá je unisex. Mohu vám tedy říci, že se prudce zvedlo mé sebevědomí. Kolečko jede skoro samo a já na něm vyjedu každý kopec, který se mi zachce. Mohu u toho zpytovat své svědomí a kát se za ten smích na křižovatce v hutích. Jezdím každý den ráno poměrně dlouhou trasu, takže předpokládám, že se genderově napravím, jen mi nesmí cestu zkřížit to růžové Porsche. Hi, hi, hi!
 

3.9.2015

Termíny koncertů na říjen.
 

31.8.2015

Dnes je den, kdy je třeba všechny děti naházet do vany s teplou vodou a vzít je škrabkou na brambory, alespoň tedy ta dítka, která si prázdnin užívala plnými doušky. Myslím, že každý rodič ví, o čem mluvím, když spustím lamento nad pohledem do kufru, s nímž se právě potomek vrátil po dvou týdnech z letního tábora (u nás to celé dvakrát). Ještě měsíc po návratu si telefonujeme s ostatními rodiči a zběsile si vyměňujeme emaily s fotografiemi mikin, ešusů, holínek a nožíků, jež jsme objevili v kufrech našich ratolestí a jež jim nejen že nepatří, ale ani nepadnou, nebo - a to je pro klid u domácího krbu ještě horší - nelíbí se. Jinak by člověk nedělal vlny a vyměnil je kus za kus (to oblečení a esšálky, nikoli děti). Je třeba ostříhat nehtíky na nožkách, jež celé léto nepoznaly blahodárnou působnost obuvi a nacpat je do botek, jež jim snad ještě budou, ovšem za předpokladu, že nehtíky ostříháme důkladně. Je třeba obejít všechny sousedy a posbírat plavky, potápěčské brýle, pistole a barbíny, a nahradit všechny škody na trampolínách, bazénech a záhoncích, ačkoli jsme potomstvem ujišťováni, že „to samo“. Ano, ano, od zítřka mohu zapomenout na to, že budu celé odpoledne střílet z luku, jezdit na kole, či raftovat. Budu sedět doma nad malou násobilkou, a dokud se nenaučím násobky čtyř, mám utrum. Byly to nádherné prázdniny. Trávu jsem sekala jen dvakrát, psi se rvali jen jednou za týden a do města jsem byla nucena jet pouze jedinkrát. Spávali jsme venku, vařili na ohni bramborový guláš, stihli jsme i borůvky a jeden závod v 3D lukostřelbě, který jsem absolvovala i se svou milovanou drobotinou. Pravda, trochu ubylo z mého pelu bohyně, když jsem nestanula na bedně a nevezla si domů žádnou medaili, ale i tuto potupu jsem nakonec dokázala obrátit ve svůj prospěch, když jsem prohlásila, že není důležité vyhrát, ale mít radost. Tomu všemu je od zítřka konec. Ovšem pro mne začínají radosti nové, a sice koncertní. Začínáme až 11.9. v Třeboni, leč této události budou od začátku září předcházet pečlivé přípravy. Tak například 2.9. jsem objednána ke kadeřníkovi, aby mi vymotal z vlasů borové šišky a ptačí hnízda, neboť křik hladových holátek by při naší hudební produkci rušil. Dále bude následovat zkouška s kapelou a v neposlední řadě premiéra našeho klipu k písničce Madeleine, jež proběhne 7.9. na ČT v pořadu Sama doma. Jestli jsem to tedy nepomotala, poněvadž já tedy sama doma nejsem a děti děsně řvou, takže nevím, jestli jsem trefila datum a název pořadu. No, to se teprve ukáže. Každopádně už zítra dopoledne sama doma budu, takže to kdyžtak uvedu na pravou míru. Užijte si krásně poslední prázdninový den a ještě jednu věc jsem Vám chtěla říct. K panu Tondovi konečně dorazila pivní klíčenka! V pořádku, nevypitá i s certifikátem. Jak říkám, bylo to krásné léto. Mějte krásné i dny následující! :-)
 

10.8.2015

Přejíždím sekačkou přes záhon, který měl být jahodovou plantáží. Nemilosrdně kosím zubožené a seschlé jahodí a s patřičnou pietou se loučím s představou spižírny zaplněné řadou sklenic, jež obsahují mnou vyrobenou domácí bio jahodovou marmeládu. Nebo jam. To je jedno. Tvářím se jak Zorro mstitel a věřte, že k tomu mám dobrý důvod. Uschlo mi úplně všechno. Z šedesáti sazenic nejrůznějších cuket, dýní, patisonů a lilků zbyla pouhá jedna jediná statečná a hrdinná rostlina, jež vyčítavě ční uprostřed vyprahlého záhonu, jako poslední Mohykán. Útěšlivě ji zalévám každé ráno a večer hektolitry vody a ty dvě cukety, kterými mne odměnila, se mi prodražily na cenu dobře rostlého a dobře vydraženého lanýže. Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny a já se neodvažuji dětem říci, že již za tři neděle (!!!!) jdou obě (!!!!!!!!!!!!) do školy (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Předstírám sobě i jim, že nás všechny čekají ještě dva roky prázdnin. Minimálně. A proto vakace strávíme tím, že si vylepšíme tělesnou kondici, abychom lépe a snáze a bravurněji zvládali nároky a výzvy, jež nám povinná školní docházka uloží. Zde je výčet našeho tréninkového plánu:
 
  • Dvakrát denně běháme. Nejprve ráno, kdy zavíráme všechna okna v domě a snažíme se utěsnit všechny otvory, jimiž by mohl do domu pronikat chladný vzduch. No a podruhé večer, kdy všechny ty otvory znovu otevíráme dokořán, aby dovnitř naopak proniknul chladný, my se tedy aspoň domníváme, že chladný, vzduch, který ráno opět nekompromisně donutíme pod pohrůžkou násilí zůstat uvnitř budovy.
  • Každý den uplaveme alespoň sto bazénů. Když vezmu bazén kolem dokola, je to přesně čtyři a půl tempa. Musím samozřejmě měnit směr po a proti směru hodinových ručiček, abych se vyhnula efektu tančícího derviše. Kroužím plavně a nebezpečně rychle, jako žralok. Když jsem v dobrém rozmaru, rozevírám čelisti, jako cellisti filharmonie při osmnácté hodně zkoušky čtvrttónové opery. (Příznivcům čtvrttónové hudby se omlouvám, ale fakt mi to v tom vedru přišlo vtipný přirovnání.) Děti nadšeně výskají a to je pro mne takové uznání, že téměř necítím, že jsem si odřela břicho o dno bazénu.
  • Jezdíme na kole. Každý den několikrát 150m k benzinové čerpací stanici pro plechovky s nealkoholickým pivem. Je to do kopce, takže naše fyzička sílí tak, že ji pomalu už ani neuzvedneme.
  • Cvičíme se v hodu granátem. Všechny plechovky, které jsme přivezli, naházíme do bazénu, aby byly dobře vychlazené. Za trefení plováku s chlorovou tabletou jsou body navíc.
  • Trénujeme potápění bez přístroje. Vždy, když plechovky s nealkoholickým pivem doputují doprostřed bazénu, naskáčeme do něj a snažíme se je vylovit. Za birell s příchutí zázvoru jsou opět bonusové body.
  • Trénujeme naše psy na extrémní závod psích spřežení na Aljašku. Vždy, když slunce rozpálí zahradu tak, že hrozí samovznícením, naženeme psy do nejchladnější místnosti v domě a ven je pouštíme jen na velmi krátké, přísně vyměřené pauzy určené k vyvenčení. Psi v oné chladné místnosti (jinako ložnici) obvykle celý den prospí (co taky jiného v ložnici, že…) a tak sílí, aby tento náročný závod zvládli.
  • Připravujeme se na potopu světa. Učíme se nafukovat osmimístný raft bez pomoci pumpičky, či kompresoru a to celé na čas. Pravidelně jezdíme pádlovat na Berounku, dcera už zvládá základy techniky jízdy na kajaku a pomalu pomýšlí na to, že se začne učit eskymáka. Já mohu jezdit pouze s doprovodem poučené, světa znalé a zodpovědné osoby. A jedině na kánoi, nebo raftu, poněvadž na kajaku jsem se nedostala dál, než za styl klíštěte, jež je tvrdošíjně vyprošťováno z pokožky hostitele odborným vytáčením.

 
Mno, z toho všeho je patrné, že marmeládička nebude letos žádná, zato naše postavičky budou ham, ham. Tak se mějte taky hezky! Cukr, káva, limonáda, čaj, rum (nealkoholický), bum!
 

5.8.2015

Termíny koncertů na září.
 

2.7.2015

Stojím na zahradě v bikinách, na zádech toulec, v ruce luk a střílím o sto šest. Nejspíš by to byl děsivě sexy pohled, kdybych ovšem v těch bikinách nevězela já, neměla nateklou tvář od dentistického ošetření a nebyla celá obalená psími chlupy- neb jsem se v tomto pařáku navzdory bolavému zubu rozhodla vyčistit koberec. Je vedro jak v mexické telenovele. Odkládám sportovní náčiní a snažím se vměstnat do nafukovacího bazénku, který jsem dětem napustila, ale používají ho hlavně psi, protože sousedi „…mají bazén daleko větší, i když mají mnohem menší zahradu, teto!“, jak mi včera sdělil sousedovic benjamínek. Voda v něm se vaří, a  spolu s ní i mouchy a psí chlupy. Já dělám, že to nevidím. Když to přece jen uvidím, okamžitě sundám v sebeobraně brýle a tu se mi zrak milosrdně zhorší natolik, že nevidím ani našeho největšího psího exempláře, jak leze za mou, blaženě se usidluje uprostřed bazénku, nadšeně chlemtá muší polévku a pouští chlupy v extravagantních chuchvalcích. Z druhého konce naší ulice slyším výskot, štěkot a cákání, blažené to zvuky prázdninového nicnedělání. Podle těchto zvuků neomylně lokalizují, kteří sousedi čelí invazi mých ratolestí. Zavírám oči a sním o tom, jak na bolavou tvář přikládám sněhovou kouli. Ze snění mne vytrhne neblahá předtucha. Výhrůžně otevřu oči a vskutku! Druhý exemplář canis lupus familiaris zvedá nožku u mnou právě vydrhnutého koberce! Jedeš, potvoro!!! Jen ho odeženu a koberec znovu vezmu vapkou, náš třetí zástupce psího rodu běží zahradou s kusy vypraného prádla, které jsem zapomněla pověsit. Ach ano, začíná blažený čas prázdnin a dovolených, kdy dětem přirostou k nožkám potapěčské ploutve, k obličeji plavecké brýle a k sedýnkám sedla kol. Čas, kdy se rodiče nemusejí po nocích učit malou násobilku, ani vyjmenovaná slova, či slovní druhy, místo toho si večer mohou otevřít víno a hledět na konjunkci Venuše s Jupiterem tak dlouho, dokud ji vidí. Přeji nám všem, abychom nemuseli toto léto řešit nic jiného než nedostatek zavařovacích sklenic, synkovo krásné vysvědčení (nevíte někdo co je za předmět „Člověk a jeho svět“ a co se tam učí?), dcerčin kotrmelec ve vodě, kartáč na koberce, jenž některý z našich čtyřnohých miláčku někde zahrabal na zahradě coby největší poklad pro generace příští, proč mi letos nejdou dýně, když vloni jich bylo tolik, že jsem nevěděla, co s nima, kde byla schovaná ta včela, jejíž žihadlo si právě tahám z ruky, proč moje děti nejedí melouny s peckami a jak depilovat psí chlupy jimiž jsem obalena. Přeji nám všem krásné prázdniny! :-)
 
P.S.: Konečně jsem si koupila ten sekací červený traktůrek!!!! Je to paráda!

 

29.4.2015

Termíny koncertů na červen.
 

15.4.2015

Tak už se nám to blíží, finišujeme, seč nám síly stačí. CD "Marathon- příběh běžce" už je natočené, kniha napsaná a teď už jen čekáme, až to všechno v lisovně vytisknou, vylisují a zkompletují. Aby to čekání nebylo tak dlouhé, dovolujeme si zveřejnit jednu z povídek. Jmenuje se Blecha. Tak hezké počtení, hezký den a hopsa hejsa hop! :-)
 

27.3.2015

Termíny koncertů na květen.
 

4.3.2015

Termíny koncertů na duben.
 

21.1.2015

Ne, nemohu říci, že by se mi po Vánocích nějak zásadně rozšířil časoprostor. Času je stále méně a méně a prostoru v něm homeopaticky. Navíc vládnu obzvláštním talentem i těch pár volných časomolekul sloučit v neuvěřitelné řetězce polymerických činností naprosto nesmyslného výsledku. A tak i tentokráte. V každé domácnosti je nedostatek úložného prostoru. Podivuhodné na tom je, že jakmile je nějaký nový úložný prostor vytvořen, okamžitě se samozásobně zaplní a domácnost opět strádá pohledem na všude se povalující předměty, které není kam dát. Z důvodu zamezení přetvoření našeho domova v parkurové závodiště jsem pečlivě (pro jistotu dvakrát) změřila všechna příhodná místa v domě, abych každý volný centimetr proměnila v úhledné úložiště. S radostným leskem v očích jsem se vypravila do řetězce, který poskytuje báječné skříně ve stavebnicové úpravě a těšila se, jak se nám zvedne životní úroveň. V obchodě jsem opět vše několikrát přepečlivě změřila, než jsem vybrala almary, které se šikly nejen designem, leč i rozměry. Problém nastal již při nakládání krabic se stavebnicovými díly na vozík. Byly pekelně těžké. Naštěstí mi pomohl ochotný zaměstnanec řetězce. Pokladnou jsme projely ( já a skříně) jako po másle. Průjezd parkovištěm k mému vozidlu už byl lehce artistický výkon. Auto bylo pochopitelně zaparkováno až na nejzazším možném místě a čtveračivý vítr kroutil mé tělo do nevídaných kreací. Nejlépe bych to ilustrovala přirovnáním k hadí ženě ve větrném tunelu, která se rozhodla překvalifikovat se na Frištenského. Míjela mne auta plná pobavených šťastlivců, kteří svůj náklad již naložili, či byli natolik inteligentní, že si na jeho převoz vzali firmu. Jenže já to potřebovala udělat okamžitě hned teď dnes, protože zítra a pak už nikdy nebudu mít čas. Odhodlaně jsem otevřela kufr auta, složila sedačky a jala se dokazovat, že kvadratura kruhu je řešitelná a to za pomoci pouhé síly a neústupnosti. Vyvinula jsem značnou sílu a ještě značnější neústupnost, ale jarmary odolávaly mému úpěnlivému snažení. Po půl hodině si mne všimnul hoch urovnávající vozíky na parkovišti do líbezných řad, nabídl mi svou pomoc a já ji vděčně přijala. Asi po minutě začal hořce litovat, neboť mu došlo, že jsem fakt magor, když chci tenhle náklad nacpat do osobáku. Zřejmě jej však geometrický problém obsahu kruhu a čtverce zaujal natolik, že se rozhodl vyčkat do konce. A vyplatilo se mu to. Kvadratura kruhu má řešení. Prostě čtverci ulomíte rohy a ono se to pak nějak už srovná. Než jsem stačila zaklapnout kufr, hoch byl pryč. Patrně se vzdálil ze strachu, že mám ještě někde za rohem schovaný další náklad. Když jsem sedla do auta, viděla jsem ho tlačit další luznou řádku vozíků. Zastavila jsem chtěje ho za jeho pomoc odměnit nějakým drobným obolem, neboť si to opravdu zasloužil. Jenže když jsem zastavila a hoch ke mně nadějeplně vzhlédl, zjistila jsem, že moje kabelka i s peněženkou je až naspodu pod všemi těmi bočnicemi, dveřmi a policemi mých budoucích skříní. Tak jsem na hocha jen laškovně zamávala, jako že děkuji a rudá až v podkoleních jamkách jsem skočila do svého vozu a uháněla k Neumětelům.
 
Doma nastal problém, jak dostat krabice z auta, protože jsem je sama fakt neunesla. Inu, nejjednodušší bylo rozřezat je v autě a po dílech vynosit almary do patřičné místnosti. Trvalo to celé dopoledne, ale zvítězila jsem. Teď byla přede mnou nejzábavnější část celého podniku a sice montáž. Miluju montáž nábytku. Veškerý mobiliář mého domu jsem vlastnoručně smontovala a jsem na to patřičně hrdá. Se slzou v oku jsem vzpomínala na krušné začátky, kdy jsem měla k dispozici jediné nářadí a to multifunkční švýcarský nožík opatřený křížovým šroubovákem. S jeho pomocí vzniknul útulný obývák a ložnice. Později, při montáži dětského pokoje už jsem měla k dispozici profesionální sadu nářadí, kterou mi donesl Ježíšek, sadu s níž je radost šroubovat a vrtat. Vrhla jsem se do práce jak podsvinče do brambor a po malé chvíli byl korpus v kupě. Teď tedy ještě skříň postavit. A zde se ukázalo, že v některých případech kvadratura kruhu řešení přece jenom nemá. Sice jsem vše důkladně přeměřila a pomocí lineární rovnice vypočítala, že skříň vysoká 180 cm se vejde do místnosti vysoké 195 cm s naprostým přehledem, ale nedošlo mi, že když ji na zemi sestavím a po úhlopříčce budu zvedat, potřebuji větší manipulační prostor a sice zvíci 224 cm minimálně, jak jsem se dočetla na samém konci návodu. Chvíli jsem se usilovně snažila rozplakat, ale moje blbost byla tak evidentní, že jsem ani sama sebe sobě si nedokázala politovat. Smích zvolna probublával mezi nucenými poryvy pláče, až nakonec vytrysknul jako gejzír, který co islandský hrdina svými krůpějemi skrápěl celou naši čtvrť. Nabíral na síle až nakonec burácel jako orkán, který přivolal má nebohá dítka přiběhnuvší své matičce na pomoc v domnění, že se svíjí v záchvatech tance svatého Víta.
 
V konci konců to dopadlo dobře. Povolala jsem spolehlivého řemeslníka, který mne již léta zachraňuje z podobných situací. Ten mnou sestavenou almaru rozhodil a znovu sestavil rovnou ve svislé poloze. Chodím kolem ní ve zbožné úctě a ještě jsem se neodvážila do ní nic uložit, abych nezjistila, že rozměry mého prádla jsou s jejími útrobami nekompatibilní. Musela bych ji pak přestavět na psí boudu, nebo rovnou rozřezat, neboť s motorovkou to umím daleko lépe než s metrem.
 

8.1.2015

Termíny koncertů na únor a březen.
 
 
2014
 
2013
 
2012
 
2011
 
2010